Program pro Prahu 9

Stromořadí má být při rekonstrukcích ulic samozřejmostí, často se ale najde důvod, proč ho nevysadit. Chceme v ulicích nejen stromy, ale i nižší zeleň – a tam, kde sázet opravdu nejde, využít alespoň květináče.

Města srovnatelná s Prahou mají ulice plné zeleně. V hustě zastavěných čtvrtích jsou právě ulice často nejzelenější částí čtvrti.

V Praze je při rekonstrukcích ulic vznik stromořadí povinný. Zatímco v jiných městských částech vidíme snahu hledat cesty, jak stromy do ulic dostat, na Praze 9 se příliš často dozvídáme, proč to nejde. Typickým argumentem bývá kolize se sítěmi pod povrchem. Jako by v ostatních městech a městských částech žádné sítě neměli.

Úplně běžná je jinde výsadba nižší zeleně tam, kde pro stromy není dost místa. Nebo společně se stromy v jednom pásu. Stávající vedení naší městské části z nějakého důvodu odmítá i umisťování zeleně v květináčích. Přitom je to snadné a rychlé řešení především v ulicích, kde se v nejbližší době žádná větší rekonstrukce nechystá.

Ostudná je podoba některých nedávno zrekonstruovaných ulic, například K Žižkovu nebo Novovysočanské. Obě ulice prošly rekonstrukcí, žádná zeleň zde však nepřibyla. Promarnili jsme tak příležitost, která se bude opakovat možná až za desítky let.

Na celé Kolbenově ulici je přesně nula stromů. A to přesto, že jde o jednu z hlavních ulic oblasti, podél které dnes bydlí spousta lidí. Stromořadí by mohlo vzniknout také ve středovém pásu Vysočanské na Proseku, kde jsou dnes svodidla (která tam ovšem podle předpisů být nesmí). Chybí i na Spojovací, kde by zeleň mohla oddělit chodník od vozovky a zpříjemnit pohyb ulicí chodcům i řidičům.

Praha 9 má oproti centrálním částem Prahy jednu velkou výhodu: většina našich hlavních ulic je dostatečně široká a místa pro zeleň je zde dost. Stromořadí tak může po obou stranách ulice vytvářet přirozený odstup chodců a cyklistů od projíždějících aut.

Další zeleň může vznikat mezi chodníkem a domy. Všude se nevejdou velké předzahrádky, jaké známe z některých částí Proseka nebo ze čtvrtí s rodinnými domy. I několik desítek centimetrů široký pás ale dokáže ulici výrazně proměnit.

Zeleň patří i do menších ulic. Tam, kde je méně aut a nejezdí tak rychle nepotřebujeme nutně oddělovat chodník od vozovky z obou stran. Stromy, keře a záhony ale vytváří příjemnější místo. A vypadá to prostě dobře.

Chceme přístup vedení Prahy 9 obrátit: nehledat důvody, proč zeleň nejde, ale způsoby, jak ji do ulic dostat. Někde to budou stromořadí, jinde menší stromy, keře, trvalkové záhony nebo jiná nízká zeleň. A tam, kde výsadba do země opravdu možná není, mohou pomoci vhodně umístěné květináče.

V ulicích trávíme každý den spoustu času. Chceme proto kvalitní povrchy, příjemné osvětlení, dostatek míst k posezení a čisté a upravené prostředí, ve kterém se budeme cítit dobře.

O tom, jestli je ulice příjemná, nerozhodují jen velké rekonstrukce. Často jsou to docela obyčejné věci: po čem chodíme, kde si můžeme sednout, jak ulice vypadá večer nebo kolik je v ní různých sloupků, značek, zábradlí a dalších překážek.

Chodníky mají být rovné, pohodlné a také dobře vypadat. Asfalt je možná jednoduché řešení, ale do ulic mezi domy se často nehodí a po letech oprav končí jako mozaika různých záplat. Kvalitní dlažbu lze při opravě sítí rozebrat a následně znovu položit, aniž by po každém zásahu zůstala na chodníku další záplata.

Nechceme ale ani náhodnou směs různých druhů dlažby. Pro jednotlivé části Prahy 9 chceme vybrat vhodné typy povrchů, které budou odpovídat charakteru daného místa. Při postupných opravách pak budou chodníky získávat jednotnou podobu a jednotlivé ulice budou působit jako promyšlený celek.

V ulicích potřebujeme také víc míst k posezení. Lavička není jen něco do parku. Hodí se na náměstí, u zastávky, před obchodem i podél delší pěší trasy. Pro starší lidi může být možnost si cestou na chvíli sednout důležitá i proto, aby se po městě mohli pohodlně pohybovat pěšky.

Chceme také méně značek, sloupků, zábradlí a dalších překážek. Dobře navržená ulice nepotřebuje každých pár metrů další sloupek, který lidem vysvětluje, kam smějí a kam nesmějí. Jednotlivé části ulice lze od sebe přirozeně odlišit použitým povrchem, zelení nebo jejich výškovým uspořádáním. Řidič, chodec i člověk na kole pak intuitivně poznají, který prostor je určený pro ně.

Ulice tak bude přehlednější a zároveň v ní ubude věcí, které překážejí a nevypadají dobře. Místo toho, abychom špatně navržený prostor dodatečně opravovali dalšími značkami, sloupky a zábradlím, chceme ulici od začátku navrhnout tak, aby je pokud možno nepotřebovala.

Chceme prostě ulice, ve kterých je příjemné být. Veřejný prostor používáme každý den a jeho kvalita má na život v naší městské části větší vliv, než si možná uvědomujeme.

Hlavní ulice a náměstí by měly být výkladní skříní naší městské části. Dnes je to často přesně naopak – místa, kudy denně prochází nejvíce lidí, patří k těm nejméně příjemným. Chceme to změnit.

Nejsmutnějším příkladem je okolí stanice metra Vysočanská – nejfrekventovanější místo Prahy 9. Náměstí OSN by mělo být přirozeným centrem čtvrti – místem, kde se lidé potkávají, zastaví se a rádi tráví čas. Dnes je to spíš místo, kterým se snaží co nejrychleji projít nebo se mu úplně vyhnout.

Někteří se mu ale vyhnout nemohou. Třeba děti, které jedou tramvají do školy a vystupují na zastávce Špitálská. Jejich cesta začíná na nepříjemném tramvajovém ostrůvku, pokračuje přes nebezpečný přechod a následně přes nehostinné náměstí až ke škole. Právě cesta dětí do školy dobře ukazuje, co je na tomto prostoru špatně. Přitom část náměstí u školy by mohla sloužit především dětem ze škol.

Pozornost si zaslouží okolí stanice metra Prosek. Pro mnoho obyvatel je to každodenní cesta do metra, na autobus nebo do obchodu. Přesto veřejný prostor kolem stanice rozhodně nepůsobí jako centrum jedné z největších částí Prahy 9. Jedním z nejviditelnějších symbolů je blikající reklamní billboard přímo u metra.

Na jihu Prahy 9 je nejfrekventovanějším místem zastávka Spojovací. Každý den zde velké množství lidí přestupuje mezi tramvajemi a autobusy, samotný přestupní uzel ale potřebuje celkovou rekonstrukci jako sůl. Problémem jsou extrémně dlouhé přechody, stav a podoba povrchů i samotná cesta mezi tramvajovými a autobusovými zastávkami. Nestačí přitom opravit dlažbu a natřít zábradlí. Spojovací potřebuje vyřešit jako celek. Chceme zlepšit návaznost tramvají a autobusů, zkrátit a zpřehlednit přecházení a lépe uspořádat celý prostor zastávek. Nové řešení potřebuje také samotná křižovatka, jejíž dnešní podoba vytváří dopravní zácpy.

Praha 9 se za poslední desetiletí výrazně změnila. Její hlavní ulice ale často vypadají, jako by si toho vůbec nevšimly.

Kolbenova a Poděbradská dříve vedly především mezi továrnami a průmyslovými areály. Dnes jsou hlavními třídami čtvrti, ve které bydlí tisíce lidí. Podél nich vznikly nové domy, samotné ulice ale svým charakterem stále připomínají spíš průjezd průmyslovou zónou než městské třídy.

Podobně se proměnila Českobrodská. Také kolem ní dnes bydlí mnohem více lidí a navíc zde sídlí několik škol. Tomu ale podoba ulice neodpovídá. Vysočanská vede středem sídliště Prosek–Střížkov, přesto ani ona nepůsobí jako hlavní bulvár čtvrti, kolem které žijí desetitisíce lidí.

A mění se i místa, která ještě nedávno ležela na okraji zástavby. Prosecká a Spojovací byly ještě před několika lety z jedné strany lemované převážně nezastavěnými plochami. Dnes kolem nich stojí domy z obou stran. Z okrajových komunikací se postupně stávají ulice uvnitř města a jejich podoba tomu musí začít odpovídat.

Vysočanská, Prosek i Spojovací jsou místa, kterými denně projdou tisíce lidí. Stejně důležité jsou naše hlavní ulice. Právě tady má být nejvíc vidět, že se o svou městskou část staráme. Nechceme, aby nejhezčími místy Prahy 9 byly schované parky, ke kterým musíme dojít přes nepříjemné ulice. Příjemná má být už samotná cesta.

Vyměnit asfalt nestačí. Při rekonstrukci se má ulice upravit podle dnešních pravidel a potřeb – doplnit zeleň, myslet na lidi na kolech, zkrátit přecházení a upravit zastávky tak, aby se do autobusu pohodlně nastupovalo.

Rekonstrukce ulice je příležitost, která se opakuje jednou za několik desítek let. Když už se ulice rozkope a investují se do ní peníze, je potřeba ji udělat pořádně. Nestačí položit nový asfalt a vrátit všechno tam, kde to bylo předtím.

Při rekonstrukci se musí ulice řešit jako celek. Je potřeba najít místo pro stromy a další zeleň, opravit chodníky, bezpečně vyřešit pohyb lidí na kolech, upravit přechody a zastávky a správně navrhnout šířku jízdních pruhů. Jednotlivé části ulice spolu souvisejí. Když se jedna z nich vynechá, často už ji později není kam doplnit.

Po dokončení rekonstrukce je totiž na změny pozdě. Nikdo logicky nechce o rok později rozkopávat úplně nový chodník nebo frézovat nový asfalt jen proto, že se při přípravě na něco zapomnělo. Špatné řešení tak může v ulici zůstat další desítky let.

Smutným příkladem je Novovysočanská. Při její rekonstrukci se nepodařilo vyřešit ulici tak, aby dobře fungovala pro všechny, kteří ji používají. Když se následně ukáže, že v ní něco chybí, možnosti dalších úprav jsou kvůli novým povrchům omezené. Výsledkem jsou provizorní řešení v podobě různých sloupků a dalších prvků, kterými se dodatečně snažíme napravit něco, co mělo být součástí samotné rekonstrukce.

Dalším nešťastným příkladem je ulice K Žižkovu. Už v době její rekonstrukce se vědělo, že na okolních pozemcích vyrostou nové obytné domy. Přesto byla ulice opravena způsobem, jako by kolem ní ani v budoucnu nikdo bydlet neměl. Nevzniklo stromořadí ani jiná zeleň a podoba ulice neodpovídá tomu, že se z ní stává ulice u obytné čtvrti.

Nové domy teď vznikají, lidé se do nich nastěhují, ale ulici jsme právě zrekonstruovali. Příležitost připravit ji na změnu, o které jsme předem věděli, jsme promarnili. Další velká rekonstrukce může přijít až za desítky let.

Takhle postupovat nechceme. Před každou opravou musíme nejprve určit, jak má ulice fungovat nejen dnes, ale i v dalších desetiletích. Teprve podle toho se mají navrhnout její jednotlivé části.

Když už ulici jednou předěláváme, udělejme ji tak, jak má být. Provizorní opravy toho, na co jsme při rekonstrukci zapomněli, jsou dražší, ošklivější a většinou už nikdy nejsou tak dobré jako správné řešení od začátku.

Tam, kde dříve bydlelo jen pár lidí, se bez chodníku dalo obejít. S novou výstavbou ale přibyli obyvatelé i auta a chodit po vozovce už není bezpečné. Chceme proto chodníky doplnit všude tam, kde dnes citelně chybějí.

Praha 9 se rozrůstá i do míst, která ještě před několika desetiletími měla téměř venkovský nebo okrajový charakter. Přibyly domy, obyvatelé i auta, některé ulice se tomu ale nepřizpůsobily. Na několika místech dodnes chybí i tak základní věc, jako je souvislý chodník.

Příkladem je Hrdlořezská ulice. Chodník zde chybí hned v několika úsecích a pěšky se nedá souvisle projít ani po jedné straně ulice. Člověk musí opakovaně přecházet ze strany na stranu nebo pokračovat po vozovce. Na ulici, kterou dnes používá výrazně více lidí i aut než v minulosti, takový stav není v pořádku.

Místní obyvatelé přitom na problém upozorňují už několik let. Místo toho, aby radnice sama hledala způsob, jak chybějící úseky postupně doplnit, musejí ji obyvatelé k řešení dlouhodobě tlačit.

Podobná situace je v navazující Mezilehlé ulici. Tady přitom není potřeba budovat chodníky po obou stranách. Pro bezpečný pohyb pěšky by stačil souvislý chodník alespoň na jižní straně. I jeho vybudování si ale museli místní prakticky vybojovat. Nyní se připravuje, bez jejich vytrvalosti by se nejspíš nic nezměnilo.

Nemělo by být úkolem obyvatel roky přesvědčovat radnici, že potřebují bezpečně dojít domů.

Na Praze 9 máme stále nebezpečné přechody přes čtyřproudé silnice bez semaforů i přechody delší, než dovolují dnešní předpisy. Jinde přechody úplně chybějí, přestože tudy lidé běžně chodí. Chceme, aby se přes naše ulice dalo přecházet bezpečně.

Nejnebezpečnější jsou přechody bez semaforů přes dva jízdní pruhy ve stejném směru. Řidič v jednom pruhu může chodci zastavit, zatímco auto ve vedlejším pruhu pokračuje dál. Právě takové přechody přitom na Praze 9 stále máme.

Na přechodu přes Vysočanskou na Proseku srazilo auto chodce letos na jaře. Na podobně nebezpečném přechodu přes Spojovací srazilo auto před dvěma lety dítě. Nebezpečné situace vznikají i na dalších místech, například při přecházení Prosecké. Tyto přechody už dávno měly doplněny semafory. Nevíme, na co ještě vedení městské části čeká.

Problémem jsou také příliš dlouhé přechody. V době, kdy bylo v ulicích výrazně méně aut, nebylo neobvyklé nechat lidi přecházet širokou ulici najednou. Dnes už takové řešení neodpovídá předpisům. Přechody je potřeba zkracovat vysazením chodníků nebo je rozdělit bezpečnými středovými ostrůvky. Kratší přechod znamená méně času ve vozovce a bezpečně ho zvládnou přejít i děti, senioři nebo lidé, kteří se pohybují pomaleji.

Jinde přechod chybí úplně. A někdy i na místech, kde jeho doplnění požadují místní obyvatelé, současná pravidla nebo pražský Institut plánování a rozvoje. Pokud například mezi školou a obchodem vede přirozená pěší cesta přes silnici, můžeme si namlouvat cokoli, ale děti tam budou přecházet. Úkolem města není čekat, až se něco stane, ale takové místo včas upravit tak, aby bylo bezpečné.

Některé projekty během jednoho volebního období nestihneme, ale dát do pořádku všechny přechody, které dnešním požadavkům nevyhovují, prostě musíme. Někde půjde rovnou vybudovat definitivní řešení s novými obrubníky, jinde bude potřeba začít rychlejší dočasnou úpravou. Raději použijeme dočasné plastové prvky, které lze později nahradit kvalitním řešením, než abychom další roky čekali, až se podaří připravit velkou rekonstrukci. Nechceme ale ulice zaplňovat nevzhlednými betonovými bloky, které se pak jako „dočasné“ řešení používají roky.

Věděli jste, že části středového ostrůvku, po kterých se nechodí má být zeleň a nikoliv asfalt? Je to běžná součást kvalitně řešených ulic. Na Praze 9 jako bychom na to zatím ještě nevěděli.

Bezpečné přecházení není žádný nadstandard. Dát během jednoho volebního období do pořádku nebezpečné a nevyhovující přechody na Praze 9 se prostě musí zvládnout.

Zatímco jinde v Praze, okolních městech i v zahraničí se provoz aut přímo před školami omezuje, Praha 9 zatím postupuje opačně. U nových škol vznikají ulice a parkoviště těsně u hlavního vchodu. Tohle musíme co nejdříve změnit.

Prostor před školou není jen místem, kterým děti ráno projdou a odpoledne zase odejdou. Děti se tu přirozeně potkávají a po vyučování často ještě dlouho zůstávají se spolužáky. Právě proto má být okolí vstupu do školy především bezpečným prostorem pro ně.

V řadě pražských městských částí, okolních obcích i městech napříč Evropou se proto auta od vstupů do škol naopak vzdalují. Běžné jsou i zákazy vjezdu do ulic přímo před školami v době začátku a konce vyučování. Rodič, který potřebuje dítě přivézt autem, zastaví o kus dál a dítě posledních pár desítek nebo stovek metrů bezpečně dojde.

Současné vedení Prahy 9 jde bohužel u svých nejnovějších škol přesně opačným směrem. Parkoviště těsně u hlavního vstupu vzniklo jak u nové ZŠ Elektra, tak u školy na Zeleném Městě. Auta se tak v době, kdy přichází nebo odchází nejvíce dětí, dostávají přímo do prostoru, kde se děti pohybují a potkávají.

Vzniká tím navíc začarovaný kruh. Rodiče, kteří bydlí blízko školy, se kvůli množství aut bojí nechat své dítě dojít samotné. Část z nich se proto nakonec rozhodne dítě také odvézt autem. Nebezpečné prostředí přivede před školu další auta a další auta udělají prostředí ještě nebezpečnější.

Prostory před těmito školami chceme co nejdříve upravit. Rodiče, kteří potřebují své dítě přivézt autem, musí mít možnost bezpečně zastavit opodál – na místě, kde se auta nebudou míchat s dětmi přicházejícími pěšky. Poslední část cesty ke škole má patřit především dětem.

A hlavně nesmíme stejnou chybu opakovat. Na Praze 9 budou vznikat další školy a jejich okolí musíme od začátku navrhovat jinak. Nová škola nemá mít parkoviště před hlavním vchodem. Má mít před hlavním vchodem bezpečný prostor pro děti.

Jednosměrky často nutí řidiče zbytečně kroužit uličkami mezi domy. Chceme, aby lidé mohli z hlavní ulice co nejkratší cestou zajet ke svému domu a stejnou cestou zase odjet. Tranzitní doprava do obytných ulic nepatří, ale lze jí zabránit i jinak než sítí jednosměrek.

Důsledkem rozsáhlých sítí jednosměrek totiž bývá, že místní řidiči musejí zbytečně objíždět celé bloky. Místo aby z hlavní ulice odbočili ke svému domu a stejnou cestou zase odjeli, projedou několika dalšími obytnými ulicemi. Dopravu tím z obytné čtvrti neodstraníme. Jen ji po ní zbytečně roztočíme.

Obousměrná ulice přitom nemusí mít dva široké jízdní pruhy. V klidných obytných ulicích s minimálním provozem může být vozovka užší a auta se mohou bezpečně míjet na vhodných místech nebo ve výhybnách. Řidiči navíc v užší ulici přirozeně jezdí opatrněji a pomaleji.

To ale neznamená, že chceme otevřít obytné ulice tranzitní dopravě. Místní mají mít cestu domů co nejkratší, řidič jedoucí napříč čtvrtí má naopak zůstat na hlavních ulicích. Průjezdu lze zabránit vhodným uspořádáním ulic a křižovatek nebo přerušením průjezdu v místě, kde to dává smysl. Není kvůli tomu nutné nutit všechny ostatní jezdit dlouhou cestou kolem.

Chceme proto postupně projít dnešní jednosměrky a tam, kde už pro ně není dobrý důvod, umožnit provoz oběma směry. Cílem není dostat do obytných ulic více aut. Cílem je, aby ta auta, která tam skutečně potřebují jet, ujela co nejkratší cestu.

V ulicích s velkým provozem řidiči nechtějí, aby se jim cyklisté motali pod kola. Chodci zase nechtějí, aby je někdo ohrožoval na chodníku. A ani lidé na kolech nechtějí jezdit mezi auty nebo chodci. Každý má mít v ulici své bezpečné místo.

V hlavních ulicích s velkým provozem proto potřebujeme jednotlivé druhy dopravy oddělit. Pražské stavební předpisy počítají s oddělenými pásy pro cyklisty, na Praze 9 ale takové řešení zatím nenajdeme.

Zdravý člověk ve středním věku si často nějak poradí. Projede mezi auty, případně na nepříjemném místě sesedne. Město ale nemůžeme stavět jen pro lidi, kteří se nebojí jet na kole v silném provozu. Bezpečně se musí být schopné pohybovat také děti, senioři nebo lidé se zdravotním omezením, kteří mohou využívat například elektrokola či elektrické tříkolky.

Proto jsme proti tomu, aby se na hlavních ulicích za definitivní řešení považoval namalovaný pruh ve vozovce. Takové řešení může dobře fungovat v klidnější ulici s malým provozem, ale na hlavním tahu potřebujeme bezpečné oddělení.

Praha 9 má přitom jednu velkou výhodu. Většina našich hlavních ulic je dostatečně široká. Na rozdíl od úzkých ulic v centru Prahy tak většinou nemusíme složitě rozhodovat, kdo se do ulice ještě vejde a kdo už ne. Máme dost prostoru, abychom vedle sebe dobře uspořádali auta, veřejnou dopravu, stromy, lidi na kolech i chodce.

Budeme prosazovat uspořádání, které se osvědčilo v řadě evropských měst: uprostřed ulice tramvaje a auta, podél vozovky pás zeleně se stromy, za ním bezpečný pás pro kola a teprve potom chodník. Stromy tak zároveň oddělí lidi na kolech i pěší od projíždějících aut. Každý dostane svůj prostor a nikdo se nemusí nikomu motat pod kola nebo pod nohy.

Možná to někoho překvapí, ale inspiraci nemusíme hledat jen v Nizozemsku nebo Dánsku. Dobrou síť pro lidi na kolech najdeme i v Mladé Boleslavi – ve městě, které je s automobilovým průmyslem spojené asi víc než kterékoli jiné v Česku. Právě na tamních sídlištích můžeme vidět, že bezpečný prostor pro kola nemusí vznikat na úkor aut. Když je v ulici dost místa, jednotlivé druhy dopravy se jednoduše uspořádají vedle sebe.

Podobné řešení dává smysl například na Proseku. Provoz aut zde sice není tak silný jako na hlavních tazích, ulice jsou ale často lemované zaparkovanými auty. Člověk na kole tak jede mezi projíždějícími a zaparkovanými vozy a musí počítat i s otevřením dveří nebo vyjížděním z parkovacího místa. Není divu, že se v takovém prostředí řada lidí – a zvlášť rodiče s dětmi nebo senioři – na kole do ulice vůbec nevydá.

Nemůžeme samozřejmě během čtyř let přestavět všechny hlavní ulice. Začneme proto tam, kde je situace nejnebezpečnější a kde už dnes jezdí hodně lidí na kolech. A především na křižovatkách. Právě tam vzniká nejvíce konfliktních situací.

Inspirací nám může být například Belgie, kde se na některých trasách nejprve bezpečně upravují komplikovaná místa a křižovatky a teprve následně navazující rovné úseky. U nás se příliš často postupovalo opačně: na přehledném rovném úseku namalujeme pruh a před složitou křižovatkou řešení skončí právě tam, kde je nejvíc potřeba.

Jedním z míst, která chceme řešit přednostně, je křižovatka Českobrodské a Pod Táborem. Přes ni dnes jezdí také rodiny s dětmi z Malešic směrem k cyklostezce podél Rokytky. Právě podobná místa ukazují, proč nestačí budovat jednotlivé bezpečné úseky, pokud mezi nimi necháme nebezpečnou křižovatku.

Nejde nám o co nejvíce kilometrů cyklopruhů namalovaných na mapě. Chceme, aby se po Praze 9 mohl bezpečně pohybovat na kole každý – dítě, dospělý i senior.

Problémy s parkováním na Proseku slibují politici vyřešit už roky. Původní parkoviště na okrajích sídliště postupně mizela pod novou výstavbou a auta zaplnila i ulice, kde se dříve neparkovalo. Chceme proto postavit parkovací domy, ve kterých si místní budou moci parkovací místa koupit – stejně jako si je kupují obyvatelé nových domů.

Když sídliště vznikalo, byla jeho součástí velká parkoviště především po jeho okrajích. Část z nich ale postupně zmizela a na jejich místě vyrostly nové domy. Obyvatelům původních panelových domů tak parkovací místa ubývala, zatímco počet aut rostl.

Výsledek vidíme dnes. Postupně se začalo parkovat i v ulicích a na místech, kde dříve auta nestála. Velká část veřejného prostoru mezi paneláky dnes vypadá jako jedno obrovské parkoviště. A stejně je problém zaparkovat.

Další parkovací místa už proto nechceme donekonečna hledat mezi domy. Potřebujeme část aut z ulic dostat do parkovacích domů. Jejich výstavbu ale musí městská část aktivně připravit a zorganizovat.

Zásadní je pro nás také způsob, jakým budou fungovat. Nechceme parkovací dům, který bude dlouhodobě vlastnit investor a místním pouze pronajímat jednotlivá stání. Chceme, aby si lidé mohli parkovací místo normálně koupit a vlastnit ho. Stejně jako si parkovací místo kupují lidé spolu s bytem v novostavbě.

Možnosti, kde takové parkování vybudovat, existují. Jednou z nich jsou například dnešní objekty služeb, které bude v příštích letech stejně potřeba rekonstruovat. Některé mohou projít celkovou přestavbou. V přízemí mohou dál fungovat obchody, provozovny, klubovny a další služby, zatímco v několika dalších podlažích mohou parkovat místní. Nemusíme tak kvůli parkovacímu domu zabírat další volnou plochu.

Bydlení v paneláku přitom rozhodně nemusí znamenat horší bydlení než v novostavbě. Lidé si za poslední desetiletí přestavěli původní bytová jádra a koupelny, společně zateplili domy, opravili společné prostory a často se starají i o předzahrádky a okolí svých domů. Panelová sídliště se výrazně proměnila.

Jeden velký rozdíl ale zůstal. Obyvatel nového domu si může koupit vlastní parkovací místo. Obyvatel paneláku tuto možnost většinou nemá. Chceme, aby ji dostal také.

Výstavbou parkovacích domů navíc nezískají jen jejich majitelé. Každé auto, které se přesune z ulice dovnitř, uvolní místo mezi domy. Postupně tak můžeme získávat prostor zpátky pro stromy, chodníky, předzahrádky, posezení nebo jednoduše pro příjemnější okolí domů.

Prosek nepotřebuje proměnit další kusy sídliště v parkoviště. Potřebuje parkování uspořádat tak, aby auta postupně přestala zabírat skoro každý volný prostor mezi domy.

Rozlehlé trávníky stále hůř zvládají horká a suchá léta – a v příštích letech to lepší nebude. Chceme proto v parcích podpořit biodiverzitu a jednotné travnaté plochy doplnit stromy, keři, květinami a další zelení. Pestřejší prostředí lépe odolává horku, je příjemnější pro lidi a také lépe vypadá.

Parky jsou především pro lidi, kteří v jejich okolí žijí. Mají být místem, kam si můžeme jít odpočinout, potkat se s přáteli, hrát si s dětmi, zacvičit si nebo si jen sednout pod strom. Tomu musí odpovídat nejen zeleň, ale i jejich celkové uspořádání a vybavení.

Trávníky do parků samozřejmě patří. Potřebujeme místa, kde si můžeme roztáhnout deku, zahrát si s dětmi, kopnout do míče nebo si jen lehnout do trávy. Není ale důvod, aby téměř celý park tvořila jedna obrovská pravidelně sekaná travnatá plocha.

V horkém a suchém létě právě takové plochy rychle vysychají a žloutnou. Park, který na jaře tvoří zelený trávník, se pak na velkou část léta promění ve vyprahlou plochu. Členitější zeleň si s horkem a suchem dokáže poradit lépe.

Chceme proto do parků přidávat další stromy, skupiny keřů, trvalkové a květinové záhony a na vhodných místech také louky nebo méně často sekané plochy. Jednotlivé části se mohou přirozeně střídat s klasickými trávníky. Výsledkem nebude méně využitelný park, ale pestřejší prostředí s více stínem a různými místy pro různé činnosti.

Členitější park je navíc jednoduše příjemnější. Člověk se v něm cítí více jako v přírodě než na velké posekané ploše. Děti si mohou hrát mezi stromy a keři a objevovat různá zákoutí. Někdo si sedne do stínu pod strom, jiný si rozloží deku na trávníku.

Pestřejší zeleň zároveň vytváří prostor pro ptáky, hmyz a další živočichy. Keře poskytují úkryt a potravu, kvetoucí rostliny lákají opylovače a větší množství stromů přináší stín nejen lidem, ale i ostatním rostlinám.

Dobrý park musí být také dobře propojený s okolní čtvrtí. Na Praze 9 je to na řadě míst problém. Nestačí mít velkou zelenou plochu někde mezi domy. Lidé se do ní musí pohodlně a bezpečně dostat z okolních ulic a domů, ideálně z více stran. Cesty parkem mají přirozeně navazovat na cesty, kterými lidé skutečně chodí – k zastávkám, školám, obchodům nebo domů.

Park nemá být ostrov, kolem kterého musíme obcházet plot, hledat vzdálený vstup nebo složitě překonávat silnici. Má být přirozenou součástí každodenních cest po čtvrti. Když přes něj můžeme pohodlně projít cestou z práce, ze školy nebo na nákup, používáme ho mnohem častěji než park, do kterého musíme cíleně vyrazit.

Park ale nemá být jen hezkou zelenou plochou, na kterou se díváme. Má se v něm také něco dít. Chceme proto dostatek laviček, stolů a dalších míst k posezení, ale také více aktivních prvků. Pro menší i větší děti, pro cvičení, sport nebo jednoduché protažení. Ne každý park potřebuje stejné vybavení – záležet má především na tom, co využijí lidé, kteří bydlí v jeho okolí.

Nechceme přitom každý metr parku zaplnit ani nechat všechno bez údržby. Chceme zachovat dostatek otevřených trávníků, ale velké jednotvárné plochy rozčlenit stromy, keři, květinami a další zelení. A zároveň parky vybavit a propojit s okolím tak, aby v nich místní měli důvod trávit čas.

Park nemusí být jen posekaná tráva se stromy po obvodu. Má být pestrým a živým místem pro lidi – od dětí až po seniory – a zároveň skutečným kusem přírody uprostřed města.

Na každém dětském hřišti má být pořádná prolézačka, klouzačka a houpačky. K tomu chceme přidávat zajímavější prvky pro větší děti – ne jimi ale základní vybavení nahrazovat. Dobré hřiště má bavit děti různého věku a fungovat pro celou rodinu.

Na Praze 9 máme řadu dětských hřišť a některá nabízejí i zajímavé věci, které jinde nenajdeme – třeba lezeckou stěnu nebo různé dráhy. To je dobře. Jenže někdy vedle nich chybí úplně obyčejná houpačka, klouzačka nebo prolézačka.

Zajímavý prvek má být něco navíc, ne náhrada za základní hřiště. Dobré hřiště má dětem nabídnout různé možnosti, co dělat: houpat se, klouzat, lézt, běhat, hrát si s pískem nebo si vymyslet vlastní hru.

Dobře to znají rodiče sourozenců různého věku. Starší dítě chce na hřiště kvůli lezecké stěně nebo překážkové dráze, jenže pro mladšího sourozence tam skoro nic není. Jindy je to přesně naopak – menší dítě si vyhraje, zatímco to starší už nemá důvod na hřiště vůbec chodit. Nechceme stavět hřiště vždy jen pro jednu úzkou věkovou skupinu.

Právě na větší děti se přitom ve veřejném prostoru zapomíná nejčastěji. Z klasické malé klouzačky už vyrostly, ale pořád si chtějí venku hrát, hýbat se a potkávat se s kamarády. Potřebují větší a náročnější prolézačky, lezecké a balanční prvky, překážkové dráhy, stolní tenis a další vybavení, které pro ně bude skutečně zajímavé.

A potřebují také místa, kde mohou jednoduše být spolu. Ne všechno musí mít podobu organizovaného sportoviště. I starší děti potřebují ve své čtvrti prostor, kde mohou trávit čas s kamarády a kde jsou vítané.

Dobré hřiště ale netvoří jen samotné herní prvky. Potřebuje stromy a stín, aby se na něm dalo být i v létě, dostatek míst k sezení a příjemné prostředí pro děti i rodiče. Tam, kde je to možné, chceme hřiště přirozeně propojovat se zelení a okolním parkem, místo abychom vytvářeli jen oplocenou plochu pokrytou gumou.

Chceme hřiště, na která může přijít rodina s dětmi různého věku a každé z nich tam najde něco pro sebe.

Veřejné toalety jsou základní součástí města, ve kterém chceme trávit čas. Na frekventovaných místech, v parcích a u dětských hřišť jich ale máme nedostatek. Chceme dostupná, čistá a dobře udržovaná veřejná WC tam, kde je lidé skutečně potřebují.

Stačí se podívat do jiných evropských měst. Třeba i v Budapešti je veřejné WC samozřejmou součástí každého dětského hřiště. A nejsou to žádné špinavé budky, kterým se člověk raději vyhne. Toalety jsou čisté, udržované a fungují jako úplně běžná součást veřejného prostoru. Co je jinde samozřejmost, u nás stále působí skoro jako něco navíc.

Záchod u dětského hřiště ostatně často potřebují víc rodiče a prarodiče než samotné děti. Malé dítě si v nouzi nějak poradí. U dospělého už je hledání nejbližšího stromu přece jen podstatně větší problém.

Bohužel právě takové situace na Praze 9 vídáme. Je to ponižující a nedůstojené. Veřejná WC chybějí i na místech, kde se každý den pohybují tisíce lidí.

Nejde přitom jen o rodiče s dětmi. Dostupnost WC je zvlášť důležitá pro seniory, těhotné ženy nebo lidi se zdravotními obtížemi. Pro někoho je chybějící toaleta nepříjemnost, pro jiného důvod, proč se delšímu pobytu venku raději úplně vyhnout.

Nestačí samozřejmě jen někam postavit záchod a tím považovat věc za vyřešenou. Veřejná WC musí být čistá, pravidelně udržovaná, dobře označená a otevřená v době, kdy je lidé potřebují.

Veřejný záchod není žádný luxus. Je to úplně obyčejná součást fungujícího města. Když může být samozřejmostí na každém dětském hřišti v Budapešti, není důvod, aby byl na Praze 9 vzácností.

Některé zastávky potřebují nové přístřešky, jinde přístřešky a lavičky chybějí úplně. Nevyhovující jsou i některé tramvajové ostrůvky, kam se čekající cestující sotva vejdou. Chceme také správnou výšku obrubníků, aby se pohodlně nastupovalo seniorům, lidem na vozíku i rodičům s kočárky.

Zastávka není jen označník u silnice. Každý den na ní čekají stovky nebo tisíce lidí, někdy několik minut v dešti, jindy na prudkém letním slunci. Má proto nabídnout dostatek prostoru, možnost si sednout, ochranu před nepříznivým počasím a především bezpečný a pohodlný nástup.

Základem je dost místa pro počet cestujících, kteří zastávku skutečně používají. To dnes na některých místech Prahy 9 neplatí. Na tramvajové zastávce Špitálská je ostrůvek příliš malý. U Elektry se zase větší množství cestujících nevejde do prostoru vymezeného zábradlím.

Podobný problém se netýká jen tramvají. Na autobusové zastávce Pod Táborem přestává prostor stačit například ve chvíli, kdy skončí vyučování na nedaleké střední škole a na autobus najednou čeká velké množství studentů.

Lépe chceme řešit také přístup na tramvajové ostrůvky. Na řadě míst lze přejít pouze na jednom jejich konci. Člověk, který přichází z opačného směru, tak musí dojít podél celé zastávky a potom se zase vracet. Pokud to místní podmínky umožňují, má být možné dostat se na zastávku bezpečně z obou konců. Je to pohodlnější a lidé pak nemají důvod zkracovat si cestu přes vozovku tam, kde se s přecházením nepočítá.

Samozřejmostí má být pohodlný nástup. Správná výška a poloha nástupní hrany výrazně usnadní cestování seniorům, rodičům s kočárky nebo lidem na vozíku. Co je pro zdravého člověka jen jeden větší krok, může být pro někoho jiného zásadní překážka.

Ostudným příkladem je zastávka K Žižkovu. Vozovka v ulici se nedávno opravovala, nástupní hrana zastávky ale zůstala v původní podobě a je příliš nízká. Promarnila se tak příležitost vyřešit při opravě ulice zároveň pohodlnější nastupování. Přesně takovým situacím se chceme vyhnout: když už se ulice opravuje, mají se dát do pořádku i její zastávky.

Samostatnou kapitolou je Vysočanská, nejfrekventovanější přestupní místo Prahy 9. Potkává se tu metro, tramvaje i autobusy a každý den tudy prochází velké množství lidí. Tomu ale dnešní podoba zastávek a jejich okolí neodpovídá. Tady už nestačí postupně vyměňovat lavičky, přístřešky nebo opravovat jednotlivé povrchy.

Celý přestupní uzel potřebuje nové řešení. Chceme, aby přestupy mezi metrem, tramvajemi a autobusy byly co nejkratší, přehledné a bezpečné a aby se mezi jednotlivými zastávkami dalo pohodlně projít. Společně s tím je potřeba vyřešit i návaznost na Náměstí OSN a okolní ulice. Vysočanská má fungovat jako hlavní přestupní místo naší městské části – a také podle toho vypadat.

A nakonec jsou tu úplně obyčejné věci. Na každé zastávce má být kde si sednout, také kde se schovat před deštěm nebo prudkým sluncem. Při rekonstrukcích chceme myslet i na stromy a další zeleň v okolí zastávek, která může čekání zpříjemnit zejména v létě.

Nechceme žádný luxus. Chceme zastávky, na kterých je dost místa, dá se na ně bezpečně dojít, pohodlně nastoupit a těch pár minut čekání na autobus nebo tramvaj na nich člověk stráví důstojně.

Popelnice potřebujeme, ale nemusejí být tím prvním, co v ulici vidíme. Chceme pro ně dobře řešená místa, která nebudou překážet na chodnících ani hyzdit veřejný prostor. I popelnice mohou vypadat lépe – jak ukazují příklady z jiných zahraničních i českých měst.

Kontejnery a popelnice jsou úplně běžnou součástí města. To ale neznamená, že musí stát náhodně na chodníku nebo tvořit nejvýraznější prvek celé ulice. I místo pro odpad se dá navrhnout tak, aby fungovalo a zároveň dobře vypadalo.

Začíná to už správným umístěním. Popelnice mají být tam, kde jsou dobře dostupné pro místní i pro svoz odpadu, ale zároveň nepřekážejí lidem na chodníku a není nutné kolem nich složitě procházet. Na Praze 9 máme i místa, kde člověka napadne jednoduchá otázka: proč jsou popelnice zrovna tady?

Důležitý je také jejich vzhled. Někde může pomoci jednoduchý přístřešek nebo zástěna, jinde zeleň a na vhodných místech podzemní či polopodzemní kontejnery. Nechceme jeden typ řešení všude. Chceme pro každé místo vybrat takové, které bude praktické a zároveň nebude zbytečně hyzdit ulici.

Podzemní kontejnery navíc musejí být opravdu pohodlně použitelné. Některé mají zbytečně malé vhozové otvory, do kterých se větší pytel s odpadem sotva vejde. Přitom z jiných měst známe podzemní kontejnery s normálním velkým poklopem. Když už investujeme do dražšího podzemního řešení, nemá smysl pokazit jeho používání příliš malým vhozem.

A samotnou popelnicí péče nekončí. Stejně důležité je pravidelně uklízet její okolí. Vedle kontejnerů se hromadí odpad, který se nevešel dovnitř, něco vypadne při svozu a něco tam bohužel někdo jednoduše odloží. Pokud se prostor pravidelně neuklízí, i jinak dobře řešené stanoviště začne rychle působit zanedbaně. Na Praze 9 se to dnes děje příliš často.

Nejde o nic složitého. Chceme popelnice na správných místech, dostatečně velké a pohodlné vhozy, pravidelný úklid a takové provedení, za které se v ulici nemusíme stydět.

Billboardy hyzdí naše ulice a nechceme je tu. Některé stojí nelegálně, přesto dosud nebyly odstraněny, jiným současné vedení radnice dokonce prodloužilo povolení. My jejich povolení prodlužovat nebudeme a u nelegálních billboardů budeme důsledně usilovat o jejich odstranění.

Billboardy zabírají veřejný prostor, zakrývají domy a zeleň a přitahují pozornost řidičů, kterým pak chybí při řízení auta.

Ještě horší jsou svítící a blikající reklamní plochy. Příkladem je stanice metra Prosek. Místo, které by mělo být přirozeným centrem sídliště, dnes spoluutváří výrazná světelná reklama. Takovou představu o hlavním veřejném prostoru Proseka nemáme.

U části billboardů přitom nejde ani o složitou otázku, zda se nám líbí, nebo ne. Některé reklamní stavby jsou nelegální a přesto zůstávají stát. U nich chceme důsledně využívat možnosti městské části a tlačit na příslušné úřady, aby skutečně došlo k jejich odstranění.

U legálních billboardů budeme postupovat stejně jasně. Pokud jejich další existence závisí na souhlasu nebo rozhodnutí městské části, jejich povolení prodlužovat nebudeme. Billboardy tak mohou z ulic postupně mizet i bez velkých a drahých zásahů.

To samozřejmě neznamená, že chceme z ulic odstranit veškerou reklamu. Obchod, restaurace nebo provozovna musí mít možnost dát lidem vědět, že tam je. Vývěsní štít nad obchodem nebo informace o místní kulturní akci jsou ale něco úplně jiného než několikametrový billboard u silnice.

Praha 9 nepotřebuje další reklamní plochy. Potřebuje hezčí ulice. Každý billboard, který může zmizet, je jednoduchá příležitost, jak jim pomoci.

Když město umožní developerovi postavit více, než dovolaval dosavadní územní plán, výrazně tím zvyšuje hodnotu jeho pozemků a budoucího projektu. Je proto správné, aby se developer o část tohoto zisku podělil s městem a přispěl na rozvoj lokality, ve které staví.

Právě na tomto principu funguje pražská metodika kontribucí. Tyto peníze mají pomoci doplnit to, co bude kvůli nové výstavbě potřeba – především školy, školky, parky, veřejná prostranství, infrastrukturu nebo městské byty.Nestačí ale podepsat smlouvu a pochlubit se vysokou částkou. Musíme se dívat na to, co Praha 9 skutečně získá.

Do hodnoty příspěvků Central Group na Praze 9 se například započítává120 milionů korun za odstranění ekologické zátěže na vlastním pozemku developera.Developer si tuto částku započítal do svého příspěvku, přestože sanaci pozemku potřebuje především k tomu, aby na něm mohl svůj projekt realizovat. Tyto peníze pak chybějí jinde – třeba na novou školu, park nebo městské byty.

A nejde jen o tento jeden případ.Při posuzování developerských příspěvků musíme vždy rozlišovat, co je skutečným přínosem pro městskou část a co by investor musel vybudovat nebo zaplatit tak jako tak kvůli vlastnímu projektu.Do příspěvku nemůžeme jednoduše započítat každou investici developera a tvářit se, že ji dostala Praha 9.

S developery se dá vyjednávat lépe.Ukazují to dohody uzavřené v jiných městských částech. Praha 9 musí před každým jednáním přesně vědět, co v daném území potřebuje, a podle toho stanovit své požadavky.

Ve Vysočanech se připravují tisíce nových bytů.Spolu s nimi potřebujeme základní školy, další místa ve školkách, dostatek zeleně a další vybavenost. A musíme vyjednávat také o bytech, které získá do svého bytového fondu městská část.Právě o tom musí Praha 9 s developery jednat.

Když se staví tisíce nových bytů, musí spolu s nimi vznikat také všechno potřebné pro život nové čtvrti. A to musí radnice umět vyjednat.

Územní rozvoj ovlivňuje budoucí podobu Prahy 9 úplně nejvíc. Radní, který ho má na starosti, proto nemůže jen projednávat jednotlivé projekty, které přijdou na radnici. Musí mít představu, jak má Praha 9 za deset nebo dvacet let vypadat, a umět ji prosazovat.

Právě takové vedení dnes Praze 9 chybí.Podrobnější pravidla pro nejrychleji se měnící části Prahy 9 stále nemáme. Příprava územní studie Vysočan se táhne roky. A při jednání s developery nedokážeme pro Prahu 9 vyjednat to, co potřebuje pro svůj další vyvážený rozvoj.

Výsledkem je, že místo řízení rozvoječekáme, s jakým projektem přijde další developer, a potom na něj reagujeme.Přitom to má být naopak. Radnice musí být o krok napřed, sama určit, co v jednotlivých lokalitách chce, a připravit nástroje, kterými toho dosáhne.

Další čtyři roky takhle pokračovat nemůžeme.Územní rozvoj musí vést někdo, kdo se v něm skutečně vyzná, má s ním praktické zkušenosti a dokáže využít všechny možnosti, které městská část má.Potřebujeme přestat jen reagovat na to, co chtějí postavit ostatní, a začít sami určovat, jak se má Praha 9 rozvíjet.

Nový územní plán nám nevyřeší ani nedostatek škol, školek a další občanské vybavenosti. Stejně jako dosud je úkolem vedení městské části zajistit dostatečnou vybavenost a při nové výstavbě získávat také nové městské byty.

Musíme předem vědět, co bude s přibývajícími obyvateli chybět, včas pro to zajistit vhodné pozemky apři jednání s developery vyjednat to, co má spolu s novou výstavbou vzniknout.

Nové čtvrti nemohou být jen tisíce nových bytů.Spolu s nimi musí vznikat také všechno, co jejich obyvatelé potřebují pro každodenní život. To nám pražský územní plán nezařídí. Musíme si to dojednat sami.

Nejvíc se staví ve Vysočanech a na Proseku. Velké změny ale čekají i menší části Prahy 9. Projekt, který je z pohledu celé městské části malý, může pro jednu lokalitu znamenat stovky nových sousedů a úplně změnit její charakter.

Vidíme to v Hrdlořezích, Nových Vysočanech, na Starém Proseku nebo na Krocínce. Příkladem je plánovaná výstavba za Mezilehlou v Hrdlořezích. Developer chce dopravu z nových bytů vést klidnými ulicemi kolem stávajících domů.Nový projekt ale potřebujeme napojit z hlavní ulice, ne přivést násobně větší provoz lidem přímo pod okna.

Problematické dopravní napojení ale na radnici nikdo neřeší.Jedním z důvodů může být i to, že projekty posuzují lidé, kteří v místě nežijí.Přitom právě místní nejlépe vědí, kudy se chodí, co v okolí chybí a co už dnes nefunguje.

A nestačí jen zabránit problémům.Každý větší projekt je také příležitostí něco v lokalitě zlepšit.V Hrdlořezích může spolu s novými byty vzniknout třeba kavárna, bistro, komunitní prostor nebo klubovna. Radnice musí vědět, co danému místu chybí, zapojit místní obyvatele a při jednání s developerem to prosazovat.

Před minulými volbami nám někteří slibovali koupání v Hořejším rybníku. O čtyři roky později se nic nezměnilo. Kanalizace, která při silných deštích přetéká do Rokytky a dál do rybníka, je možná největší z těchto problémů.

Chceme se v rybníku koupat?Tak musíme nejdřív vyřešit kanalizaci.Ale popravdě – i kdyby koupaliště nebylo – splašky v Rokytce prostě nechceme.

Podobně potřebujeme řešit dráty vysokého napětí ve Vysočanech. Jejich ochranné pásmo blokuje velkou část pozemků Metrostavu, který proto plánuje byty soustředit do vysokých domů po okrajích svého území.Dostaňme elektrické vedení pod zem.Uvolníme tím prostor pro nižší zástavbu, která lépe naváže na okolí. Elektrické vedení v zastavěném území musí být vedeno pod zemí, takže by na to jednou stejně došlo. Potřebujeme vlastně jen dojednat, aby se tak stalo dříve, než skončí životnost stávajících sloupů.

O kanalizaci a elektrických kabelech se před volbami moc nemluví.Vedení radnice se ale musí starat i o věci, které nejsou vidět:jednat se správci sítí a řešit problémy dřív, než začnou brzdit rozvoj celé čtvrti.

Vysočany se rychle rozvíjejí, ale s novou výstavbou přibývá i betonu a asfaltu. V horkých dnech se některá místa mění v rozpálený tepelný ostrov – chybí stín, zeleň i místa, kde může voda vsakovat.

Je čas to změnit.Při každé nové výstavbě chceme více stromů, zeleně, stínu a propustných povrchů.Nečekejme, až budou horka ještě horší.

Přidejte se k nám a pojďme společně prosadit zelenější a příjemnější Vysočany.

Obyvatelé Prahy 9 dlouhodobě trpí nedostatkem míst v základních školách. V některých rychle rostoucích lokalitách školy chybějí úplně a řada rodičů situaci řeší tím, že své děti raději přihlásí do školy v jiné městské části.

Nejhorší je situace v okolí Kolbenovy a Poděbradské, kde v posledních letech vyrostly tisíce nových bytů. Po dlouhých letech příprav se konečně podařilo dokončit a otevřít ZŠ Elektra. Nekonečný příběh tak dospěl ke zdárnému konci. Škola se ale prakticky okamžitě naplnila.

Přístup radnice ke školám musíme změnit.Bytová výstavba pokračuje a školy s ní musí držet krok. Nové školy musíme plánovat s dostatečným předstihem, aby byly připravené ve chvíli, kdy je budou nové čtvrti potřebovat. Nejprve ale musíme dohnat, co se v minulých letech zanedbalo.

Vznik základní školy severně od Kolbenovy ulice doporučuje mimo jiné Analýza developerských záměrů, kterou si Praha 9 nechala zpracovat před pěti lety. Městská část zde má k dispozici dostatečně velký pozemek – dokonce větší než ten, na kterém stojí ZŠ Elektra. A ještě jeden menší.

Na to jsme vedení městské části opakovaně upozorňovali. Přesto se uprostřed většího pozemku začala stavět pouze menší budova pro několik tříd mateřské školy. Prostor pro budoucí základní školu se tím zbytečně komplikuje. Na potřebě nové základky to ale nic nemění. Situaci nám zkomplikovali, přesto zde základní školu postavit musíme.

Změna musí začít lepším plánováním městských pozemků.Správný postup měl být opačný: nejprve promyslet využití celého pozemku a teprve potom rozhodnout, kde a co se bude stavět. Čas přitom běží. Děti rodin, které se do této části Prahy 9 nastěhovaly před lety, už dorostly do školního věku a další bytové domy stále přibývají.

Ještě před několika lety vedení Prahy 9 počítalo s novou školou v prostoru Bleších trhů u areálu Tesla. Postupem času však o tomto záměru přestalo vyjednávat a škola zmizela také z výkresů projednávané územní studie.

Přitom jen v areálu Tesla nyní developer staví přibližně dva a půl tisíce bytů. První jsou už dokončené a výstavba pokračuje.

Tohle musíme změnit a školu vrátit do hry.Praha 9 se musí k jednání o jejím vzniku vrátit. Pokud v území vznikají tisíce nových bytů, nemůžeme čekat, až se nastěhují tisíce nových obyvatel, a teprve potom začít přemýšlet, kam budou chodit jejich děti do školy.

Také budoucí podoba areálu Pragovky je příležitostí, kterou nesmíme promarnit. Nejen Analýza developerských záměrů, ale i další urbanisté a odborníci na územní plánování upozorňovali na nevhodné umístění původně plánované školy.

Po přijetí nového územního plánu začínají architekti pracovat na budoucí podobě celé čtvrti. Právě teď je proto chvíle, kdy se Praha 9 musí aktivně zapojit a vyjednat vhodný prostor pro základní školu. Ta by měla dobře sloužit jak obyvatelům Finské čtvrti, tak rodinám z okolí stanice metra Kolbenova.

Teď máme příležitost změnit plány dřív, než bude pozdě.Pokud tuto příležitost propásneme, budeme za několik let znovu složitě hledat místo pro školu v již zastavěné čtvrti. Místo pro ni musíme zajistit teď, dokud máme možnost ovlivnit podobu celého území.

Vedení městské části považuje za úspěch to, že se daří umisťovat děti starší 3,5 let. To není úspěch, ale ostuda.

Dost místa pro všechny.Školky musí mít dostatečnou kapacitu pro všechny děti od dvou let. Nemůžeme již akceptovat, že se do školky nevejde ani dítě starší tří let.

Nástup kdykoliv během roku.Děti se nerodí jen v září. Do školky musí být možné nastoupit průběžně, když rodič potřebuje do práce nebo když prostě chce dát dítě do školky.

Školka blízko domova.Školky musíme plánovat stejně jako školy – podle toho, kde děti skutečně bydlí. Rodiče nemají zbytečně vozit malé děti přes půl města.

Pořádná zahrada.Každá školka potřebuje dostatečně velký venkovní prostor, kde mohou děti každý den trávit čas, hrát si a být v pohybu.

Plnohodnotné školky.Chceme především samostatné školky s vlastními pozemky a zahradami. Třídy v přízemí bytových domů s malým venkovním prostorem jsou nouzové řešení, ne standard.

Jinde to jde. Musí to jít i na Praze 9.

Jen přibližně 68 % dětí na Praze 9 bydlí v dostupné vzdálenosti od základní školy. Pražský průměr je přitom 77 % a například na sousední Praze 3 má školu v dostupné vzdálenosti 96 % dětí. Na tak hustě zastavěnou městskou část je to špatný výsledek.

Současné vedení Prahy 9 se ale vydává opačným směrem. Místo výstavby dalších škol v lokalitách, kde dnes chybějí, počítá s dalším navyšováním kapacit těch stávajících.Tím ale špatnou dostupnost škol nevyřešíme. Potřebujeme stavět nové tam, kde dnes chybějí.

Škola blízko domova znamená, že děti mohou chodit pěšky, nemusí zbytečně dojíždět a jsou méně závislé na rodičích. Pokud naopak soustředíme stále více dětí do několika velkých škol, vytváříme další zbytečnou dopravu. Část rodičů bude děti vozit autem, což znamená více aut v ranní špičce, další zácpy a nebezpečné situace přímo před školami.

Zvětšování stávajících škol má navíc své limity. Na jejich pozemcích ubývá volný prostor a stále více dětí využívá stejné hřiště, zahrady, chodby nebo vstupy. Přetížené mohou být také vstupní prostory, které nebyly navržené pro dnešní počty žáků. Dobře je to vidět třeba na ZŠ Novoborská.

Nová místa potřebujeme především tam, kde děti skutečně bydlí. Ne nacpat další a další děti do několika obrovských škol.

Praha 9 má k dispozici analýzy, demografická data i informace o připravované výstavbě. Víme, kde přibývají byty, kolik nových obyvatel můžeme očekávat a kde budou v budoucnu chybět školy. Je záhadou, proč se předpisů, těchto podkladů a doporučení současné vedení Prahy 9 při svém rozhodování nedrží.

Počet obyvatel s novými developerskými projekty významně narůstá i v Nových Vysočanech nebo na Krocínce.Musíme včas prověřit, kolik dětí zde bude bydlet a zda budou mít kam chodit do školy.Pokud bude potřeba nová škola, musíme ji zajistit včas.

Chybou bylo také zachování jen tří škol na Proseku. Všechny jsou dnes plné. I zde vedení městské části připustilo rozsáhlou výstavbu dalších bytových domů, ale počet škol se nezvýšil. Nyní by se nám čtvrtá základní škola na Proseku velmi hodila.

Tohle už nesmíme opakovat.Pozemky a budovy vhodné pro školy musíme chránit s výhledem na desítky let.

Musíme změnit způsob, jakým s daty pracujeme.Pokud si necháme zpracovat analýzu, musíme jejím závěrům věnovat pozornost a podle nich plánovat. Nemůžeme si objednávat další studie a potom školy řešit nahodile podle toho, co nás zrovna napadne.

Musíme také lépe využívat to, co máme k dispozici. Umět pracovat s městskými pozemky – necpat příliš mnoho dětí na malý pozemek, ale zároveň neplýtvat velkým pozemkem na malou školu. Musíme umět vyjednávat s developery a předem vědět, co od nich pro rozvoj nové čtvrti potřebujeme získat. A především musíme mnohem lépe využívat nástroje územního plánování.

Potřebujeme jednoduchý plán: kde bude škola potřeba, jak velká má být a kdy musí být připravená. A potom se ho držet.

Před čtvrtstoletím žilo v Hrdlořezích 461 obyvatel, jen pár z nich byly děti. Od té doby se zde postavilo více než 1 500 nových bytů a dnes zde žije více než 3 000 obyvatel. A další byty se staví nebo plánují.

Absenci školy řešili místní už před více než deseti lety. Narazili však na naši radnici, jejíž vedení dlouhodobě odmítalo problém řešit. Zřízení školy v Hrdlořezích požadovala také sousední Praha 3, protože dětí z Hrdlořez, které se hlásily na nejbližší školy na Praze 3, už bylo prostě moc. Vedení Prahy 9 dokonce odmítlo třídy, které tehdy nabídlo hlavní město.

Před pěti lety jsem proto požadoval, aby v Hrdlořezích vznikla škola. U vedení naší radnice jsem tvrdě narazil. Ale nevzdal jsem se. Zorganizoval jsem petici za vznik školy, shromáždil podklady a postupně se k nám přidaly desítky místních. Každý obešel s petičním archem pár svých sousedů.

Když naši iniciativu podpořilo vedení Prahy 3 i hlavního města, tlak už nešlo přehlížet.Společně jsme tak donutili vedení Prahy 9 změnit dlouholetý odmítavý postoj.

Před čtyřmi lety nám ODS ve volební kampani slíbila vznik školy s 18 třídami. Po tlaku ze strany petičního výboru vznikla i studie na čtyřtřídní školku.

Kamenem úrazu byla opět práce s pozemky. Společně s dalšími členy petičního výboru jsme ve spolupráci s architekty a inženýry vytipovali vhodné lokality pro vznik školního areálu. O dva městské pozemky za podivných okolností město přišlo – dostaly se do vlastnictví developerů. Na třetím vytipovaném pozemku se přes opakované přísliby nakonec panu starostovi nepodařilo vznik školy vyjednat.

Náhradním řešením se tedy stalo předělání původně plánovaného bistra na školu. Přestože je pozemek poměrně rozsáhlý a petiční výbor společně se specialistou na územní plánování připravil návrh, jak zde větší školský areál vybudovat, vedení městské části od původně slibovaného rozsahu ustoupilo. Nakonec tak vznikla škola jen s pěti třídami a školka s jednou třídou.

A co bude dál?Všechny hrdlořezské děti se pochopitelně do nového školního areálu nevejdou. Proto ho musíme dál rozšiřovat tak, aby dokázal pokrýt potřeby místních rodin.

Musíme rozšířit kapacity prvního stupně. Zatím úplně chybí druhý stupeň, tělocvična nebo školní družina. Několik dalších tříd mateřské školy chceme přistavět přímo v tomto areálu, ani to ale stačit nebude. Další školka by proto měla vzniknout v jiné části Hrdlořez.

Nová škola je důležitý začátek. Teď musíme dotáhnout to, o co jsme od začátku usilovali – aby také hrdlořezské děti měly dostatek míst ve školách a školkách přímo ve své čtvrti.

Školství má dnes na Praze 9 na starosti radní, která je zároveň ředitelkou největší školy na Proseku. Řídit tak velkou školu není jednoduché a samo o sobě je to práce na plný úvazek. Praha 9 ale potřebuje radního, který bude mít dostatek času věnovat se školství celé městské části.

Praha 9 přitom trpí enormními nedostatky míst v základních i mateřských školách. Rodiče nemají kam děti dát nebo je musí hlásit na vzdálenější školy, v mnoha případech do okolních městských částí.

Tohle chceme změnit. Školství potřebuje radního, který se mu bude věnovat naplno.Musí sledovat vzrůstající počet obyvatel a dětí, plánovat nové školy, připravovat investice. A vedle toho se věnovat také tomu, co se děje uvnitř našich škol a jaké podmínky v nich děti mají.

Na Praze 9 dnes řešíme ve školství příliš mnoho problémů na to, aby tato agenda byla jen jednou z několika prací člověka, který současně řídí velkou základní školu.Chceme radního pro školství na plný úvazek.

Za to, co se děje uvnitř školy, odpovídá především její ředitel. Právě ředitelé a učitelé nejlépe vědí, co jejich škola a děti potřebují.

Změna ve školství pro nás nekončí u nových budov a školních areálů.Chceme školám a dětem pomáhat také s tím, jaké možnosti školy dětem nabízejí.

Lepší angličtina.Děti se ve škole učí angličtinu řadu let. Některé se ji naučí dobře, jiné se ale ani po letech výuky anglicky pořádně nedomluví. Změnit můžeme způsob, jakým angličtinu učíme. Inspirovat se můžeme na sousední Praze 3, kde některé školy zavádějí bilingvní výuku. Děti při ní používají angličtinu i v dalších předmětech a přirozeně si zvykají v cizím jazyce poslouchat, reagovat a mluvit.

Škola otevřená dětem.V nižších ročnících mohou děti po vyučování zůstat v družině. Jakmile jsou ale starší, tuto možnost většinou ztrácejí. Po poslední hodině musí ze školy odejít, i když třeba čekají na kroužek nebo by chtěly zůstat s kamarády. Chceme, aby škola zůstala dětem otevřená i po vyučování. Družinu nabídneme všem dětem na prvním stupni, které o ni mají zájem. Pro starší děti zavedeme školní kluby, kde budou moci zůstat po vyučování, počkat na kroužek, udělat si úkoly nebo trávit čas s kamarády.

Výuka nejen ve třídě.Většina výuky dnes probíhá ve třídě nad učebnicemi. Přitom spoustu věcí mohou děti lépe pochopit, když je samy uvidí, zažijí nebo si je vyzkoušejí. Chceme dostat více výuky do skutečného světa. Když se děti učí o Karlu IV., mohou se vydat na Karlův most. Přírodu mohou poznávat venku. Chceme více výuky mimo třídu, exkurzí a výletů, které přímo souvisejí s tím, co se děti právě učí.Děti si tak mohou učivo lépe zapamatovat a zároveň tráví více času v pohybu a venku.

Městská část dnes nezvládá přebírat pozemky veřejných prostranství, které vznikají při nové výstavbě. Developeři jsou často připraveni nové ulice, chodníky nebo zeleň předat, ale jejich převzetí se nedaří dojednat.

Pozemky pak zůstávají soukromé a často nakonec přejdou do vlastnictví majitelů okolních domů.V jiných částech Prahy 9 je problém dán historicky – některé části ulic nebo veřejné zeleně dodnes patří restituentům.

Tohle musíme změnit. Veřejný prostor má být ve veřejném vlastnictví.Především už nesmíme připustit, aby další ulice, chodníky nebo veřejná zeleň končily v rukou soukromých vlastníků.

Postupně musíme řešit i starší případy a jednat o převodu těchto pozemků do veřejného vlastnictví. Přednostně tam, kde nám soukromé vlastnictví komplikuje rekonstrukci ulice, údržbu nebo jiné potřebné změny.

Na Praze 9 vyrostly v posledních letech tisíce nových bytů a další tisíce se staví. Kolik bytů z této obrovské výstavby dokázalo vedení Prahy 9 vyjednat do městského bytového fondu? Ani jeden.

Přitom právě byty mají být součástí developerských kontribucí. Když už na území Prahy 9 vznikají celé nové čtvrti, musí městská část při jednání s developery myslet také na rozšiřování vlastního bytového fondu.

Tohle chceme změnit. Část developerských kontribucí budeme vyjednávat přímo v podobě bytů, které zůstanou v majetku města.

Potřebujeme městské byty.S necelou pětistovkou bytů, které Praha 9 má, nemůžeme dělat bytovou politiku, kterou by se nám podařilo například snížit výši nájmů nebo zvýšit dostupnost bydlení. Bytů máme málo a musíme pečlivě vážit, komu je pronajmeme.

Městský bytový fond proto potřebujeme postupně rozšiřovat.Nestačí ale jen nakupovat jednotlivé byty na trhu. Musíme začít využívat vlastní pozemky, sami organizovat výstavbu a při jednání s developery získávat nové byty do majetku města.

Proč nestavíme vlastní byty?Na Praze 9 dnes staví celé nové čtvrti několik velkých developerů. Jen naše městská část jako by se vlastní bytové výstavby bála. Místo toho, aby na vhodných městských pozemcích připravovala vlastní bytové domy, pozemky developerům prodává nebo je s nimi směňuje. Přitom na stavbě obecního domu není nic, co by městská část nedokázala zvládnout. Můžeme připravit projekt bytového domu, zajistit financování a v soutěži vybrat stavební firmu.

Tohle musíme změnit. Vhodné městské pozemky už nebudeme prodávat ani směňovat s developery. Budeme na nich připravovat vlastní bytovou výstavbu.

Školami a školkami to nekončí. S novými byty a novými obyvateli potřebujeme také lékaře, sociální služby, kulturní a komunitní prostory, sportoviště nebo další veřejné služby.

Také další občanskou vybavenost musíme plánovat podle toho, kde lidé skutečně bydlí.I u knihoven, lékařů, kroužků nebo komunitních prostor platí, že musí být dobře dostupné. Nechceme, aby všichni pořád dojížděli na Prosek, kde vybavenost historicky je. Není to dobré pro dojíždějící ani pro místní.

Musíme proto vědět, co v jednotlivých čtvrtích chybí a co v nich bude potřeba s přibývajícími obyvateli. A podle toho včas zajistit potřebné pozemky a prostory.Přitom vytvoření koncepce občanského vybavení není složité.Její příprava je výrazně jednodušší než třeba příprava dopravní koncepce nebo koncepce technické infrastruktury.